Amálka

kříženec

asi září 1993 - 28.05.2002

V pátek večer 15.4.1994 jsem s kamarádkou venčila Daisynu u nás v parku.  Pobíhala tam černobílá fenka a nenechala se od nikoho chytit. Fenku se nám podařilo zahnat do domu, kde jí kamarádka lapila. Začala veliká akce, co s ní. Nejdříve jsme běhaly po okolí, jestli jí někdo nezná a někomu nechybí. Výpovědi se různily. Někdo nám povídal, že ji tady nechali lidé z autobusu, jiní zase, že byla celý den přivázaná na bužírce u stromu a pak se jí povedlo utéci. Pojmenovaly jsme ji Amálka, a protože se začalo stmívat, vzala jsem ji k nám domů. Amča se bála Daisyny, ale když zjistila , že jí nebezpečí nehrozí,  začaly si spolu hrát. My jsme mezi tím obvolaly všechny útulky, které jsme znaly. Všude si vzaly záznam a poprosily nás, abychom si jí nechaly doma, že mají plno. Nikdo se neozval, že by jí hledal.  A tak po rodinné poradě zůstala u nás doma. Během týdne jsme ale zjistily, že sice fyzicky nemá Amálka žádné stopy násilí, ale psychicky je na tom  velice špatně. Vzaly jsme jí na veterinu, aby jí pan doktor prohlédl a naočkoval. Při prohlídce zjistil, že je jí asi tak půl roku a že má rozteklé panenky. Podle zdravotního stavu Amálky to vypadalo, jako by dostala tupým předmětem přes hlavu. Už zde Amálka velice zle vrčela na doktora, ale nebraly jsme to moc vážně. Byla na veterině a ve stresu. Ovšem během pár dní jsme zjistily, co je zač. Byla velice dominantní, vrčela na nás, napadala kolemjdoucí lidi, neměla ráda štěňata, ale na druhou stranu se strachy doma počůrala, když jsme jen zvýšily hlas nebo když jsme mávly nepřirozeně rukou nebo nějakým předmětem. Amálka okamžitě zalezla pod kanape.  Rozhodovaly jsme se, zda si jí necháme nebo ne. Zvítězila lítost nad zvířetem, na kterém se velice zle podepsali krutí lidé. Zakoupily jsme košík, který nosila venku až do konce svého života. Amálka se velice upnula na Daisku, která ji přijala za svoji a vychovávala ji. Když jsem Amálku např. učila přivolání a nešla ke mně,  okamžitě Daisyna doběhla, chytla jí v zátylku a přivedla ji ke mně. Přiznám se, že s Amálčiným výcvikem jsme začínala asi natřikrát. Hlavně jí to nebavilo a nechtěla se jen tak podřídit. Když Daisy onemocněla, Amálka vycítila, že není v pořádku a přebírala velení. Měly to ale rozdělené. Daisy vládla venku a Amálka doma.

Veliký zlom nastal, když začaly probíhat Voříškiády. Zjistila jsem, že bych se mohla také zúčastnit a došlo k velkému rozhodnutí. Musím ji převychovat, aby se mohla zúčastnit. V té době jsem už zase chodila s Daisynou na cvičák, takže Amča začala jezdit  také,  aby se otrkala mezi lidmi. Chtělo to velkou dávku trpělivosti a dát jí čas. Mě to samozřejmě nedalo: Začala jsem postupně Amálku vytahovat na plac a cvičit ji. Základy samozřejmě měla, ale nebylo to nic moc přesvědčivého a já s jejími výkony nebyla spokojená. Musela jsem ji stále držet ve velké podřízenosti, ale na druhou stranu jsem přistoupila i na kompromisy. Přiznám se, že to šlo ze začátku velice těžce, ale když jsem zjistila po půl roce, že Amča začíná  fungovat, vydržela jsem a vyšlo nám to. Amče se výcvik zalíbil. Během jednoho roku měla trojkovou poslušnost. Střelbu jsme musely odbourávat, protože s tou asi dobré zkušenosti neměla, ale i to se nám dařilo. Dokonce se naučila vypracovat i jedničkovou stopu. Na cvičáku mohla chodit bez košíku, lidí si nevšímala a když ano, tak proto, jestli pro ni nemá dotyčný něco dobrého na zub. Nejvíce na cvičáku milovala žebřík, na který vylezla hned při každém příchodu.

Když se mi jí podařilo převychovat (bylo jí skoro 7 let), přihlásila jsem ji dva roky po sobě na Voříškiádu. Jednou se umístila třetí a podruhé byla druhá ve třídě vysokonohých. Největší odměnou pro mne bylo to, že složila zkoušky ZOP a ZPU1 se známkou „prospěla Výborně“. Byla skoro připravená na zkoušku malých plemen. Tu už jsme, ale nestihly, protože Amálka odešla žalem za Daisynkou, která v té době už byla na věčném odpočinku. Asi si nyní budete říkat, co to tady píšu za nesmysl, to je jen v dojemných filmových příbězích. Omyl! Dřív jsem tomu taky nevěřila, než jsem poznala Amču. Amálka byla tak velice závislá na Daisyně, že po jejím odchodu se velmi změnila. Chodila jako tělo bez duše, nebavilo jí cvičit a uzavřela se do sebe . Doufala jsem, že příchodem nového štěněte se to trošičku změní. Ale nestalo se tak. Amálka nám vadla před očima a  28.5.2002, za 6 neděl po Daisynčiný smrti, odešla za ní. 

Amálka pro mě znamenala další veliký zlom. Nejen, že jsem zjistila na vlastní kůži, co jsou lidé schopni provést se zvířetem, ale i to, kolik úsilí stojí vrátit zkaženému psovi zpátky jeho sebevědomí. A co mě Amálka naučila nejvíc? Nikdy to nevzdávat, když to hned nejde. Nějaké řešení se najde a u Amálky se našlo, i když ta cesta byla pěkně trnitá. Když teď někdy slýchávám od některých lidí, že ten pes je už na výcvik starý a že poslušnost se už naučit stejně nemůže, vždycky si vzpomenu na Amálku a pro sebe si řeknu, že když se chce tak to jde!

Vždyť její nejúspěšnější rok byl až v 7 letech.